Druhy orientálního břišního tance
Druhy orientálního tance
Orientální břišní tance, které se vyvíjely po tisíciletí měly a mají nesčetně podob, v závislosti na zemi původu a její kultuře. Každý z těchto tanců v sobě nese více či méně společné základy. Nicméně se tance, které dnes známe a rozlišujeme přeci jen trochu liší. Nejvýraznější rozdíly, najdeme v hudbě, na níž se tančí, v kostýmech, kterými se tanečnice honosí, a také v pomůckách, které jsou při tanci využívány.
Předkložím vám jedno z mnoha dělení orientálních břišních tanců. Seřadím je tedy vzestupně podle času, kdy vznikaly.
Africké kmenové tance
Tanečnice jím vyjadřje vztah k sobě samé, druhým lidem, přírodě i bohům. Soulad rytmu, hudby i tance je pro Afričana nedílnou součástí každého dne.
Při berberském porodním rituálu se i dnes shromáždí ženy kmene ve velikém stanu okolo rodičky a v kruzích tančí tanec, při kterém neustále opakují břišní pohyby dokud žena neporodí. Sultánův harém čítal několik stovek žen, které nesměly opustit jim vyhrazenou část domu a nikdo k nim nesměl vstoupit. Harém pochází z arabského slova haram - zakázané, svaté, nedotknutelné. Původně měl zaručovat ženám bezpečí a ochranu, později se z něj stal však i způsob izolace a ukrývání žen před okolním světem. V Turecku se nazývá orientální břišní tanec rakkase. Velkým přínosem turecké kultury je výrazný rytmus. Turecký zvyk luskání prsty byl běžně znám jak na východě, tak mezi cikány. Pravděpodobně v Turecku se jako první začaly vyrábět kovové činelky, které se navlékaly na prsty, a penízkové šátky. Turecký břišní tanec se liší od ostatních tanců výraznou dynamičností a častým používáním tzv. shimmi třesením boky a pánví. Tento tanec je směřován více směrem ven, k publiku, zatímco tanec pocházející z Afriky je více spirituální a rituální. Cikánský tanec Postupné splývání dalo vzniknout orientálnímu flamencu. Při něm se spojuje temperament flamenca s ladností a smyslností východního tance. Flamenková část je tvořena krokovými variacemi, podupy a pózami. Orientální falmenko se často tančí s jedním, nebo dvěma vějíři. Orientální břišní tance jsou součástí folklóru mnoha zemí. Příkladem je núbijský styl, který můžete vidět na jihu Egypta. Nejčastěji má formu formace čítající čtyři tanečníky a jednu tanečnici. Žena tančí uprostřed, nebo před muži. Ti jí dělají kompars. Pro jejich pohyby jsou typické vysoké skoky. Tanečnice byly z jižní Afriky přivedeny do Egypta jako otrokyně a ten je od té doby považován za kolébku orientálního tance. Pro dávné Egypťany byl tanec základní součástí jejich kultury. Hudbě a tanci se věnovali lidé všech vrstev. Pro hudbu a tanec byly školeny některé ženy z harémů, vznešené ženy na veřejnosti nikdy netancovaly. Podobné to bylo i v ostatních zemích předního východu - čím byla žena vznešenější, čím vyšší postavení zaujímala, tím méně tančila. I dnes je v Egyptě tradicí zvát ke svatebnímu obřadu břišní tanečnici a pořizovat obrázky rukou manžela na jejím břiše. Poměrně známý styl saidi má kořeny v jihovýchodní části Egypta v oblasti zvané Saidi. Jde o tanec velmi živý, hravý, až laškovný, ve 4/4 rytmu. Častým prvkem jsou různé poskoky, což jen dokazuje zemitost tohoto stylu. Charakteristickou rekvizitou pro tento tanec je jedna, nebo dvě hůlky. Ty se původně vyráběly z bambusu. Tribal kmenový tanec Tribal style se vyvíjí a mění, a přebírá další vlivy. Roste také popularita Tribal Fusion neboli Urban Tribal stylu. Ten má širší záběr a volnější strukturu, více využívá choreografii. Uplatňují se v něm Egyptské, Indické, Afghánské, Perské, Uzbecké, Tuniské a další tance Severní Afriky a orientu. Pouliční tanec rodiček
Harémový břišní tanec starého Orientu
Turecký orientální tanec
Orientální flamenco
Folklórní orientální tance
Egyptský raks sharqi
Saidi
|
|
